Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
 

                                                CEDRIK Z DOBŘICHOVA

Vzpomínáme
Eric Kelly Bohemia, vše bylo řečeno, přesto ještě jednou: "Tolik tu chybíš a chybět nikdy nepřestaneš".
*9.5. 2003  +21.12. 2005
Díky za všechny ty nádherné zážitky, za úsměvy, ale i za "adrenalin v krvi", za to zlobení se, ale i za ty ohromné i obyčejné radosti společně prožitých dnů. Za dva roky s mým pejskem Eríčkem. 
 
 
 
 Jaké by to asi bylo, kdybychom vyrazili na psí tábor, na další výlety, zkusili další zkoušky a závody, poznali další psí kamarády, kdybychom toho mohli stihnout víc?Eríček byl jednou CAC, jednou VT a Nej. mladý, vždy výborný v pořadí, SA 2. Zaskotačili jsme si na place, v rámci naší úplně první zkoušky, v rámci BHáčka, na 91 bodů,  pak už jen ZZO na 56 bodů:) Zúčastnili jsme se různých závodů. Ale hlavně, jezdili jsme na výlety, měli jsme hodně psích kamarádů, každý den jsme poctivě chodili na dlouhé procházky a radovali, se když jsme potkali nějakého toho čokliše na lítání. Společně jsme objevovali nové a nové trasy a místa. Erik mě učil, jak být paničkou, která bude hodna lásky svého psa, ne proto, že ho krmí, ne proto, že se s ním mazlí a dělá všechny ty pakárny jako braní psa do postele (což mě ani nenapadlo, ale všichni si myslí, že TO je skutečným měřítkem lásky... ve skutečnosti vás pes může milovat i z kotce, jen si to musíte zasloužit), ale protože bude pro psa oporou a vůdcem smečky ve všech situacích. Toho jsme docílili a náš vztah se ještě prohloubil, půl roku na to, Erik zemřel.
Tolik mi ty dva roky daly. Byla to nádherná doba plná nových psích zkušeností a zážitků. Ze štěněte se brzy stal zdravý a silný pes, který nikdy před ničím necouvnul a ničeho se nepolekal, byl přirozeně dominantní a sebevědomý, přesto mu nedělalo problém "snížit se" a trávit procházky pod nadvládou třeba takové Boninky, která byla v té době ještě hubená a pěkně akční.
Společně jsme začínali čuchat, formou pokus-omyl. Podobné to bylo i s obranou, ale protože Erik nebyl vypatlaný, jako je Cedrik ( je až moc nadšený obranář), nemuseli jsme se vztekat s pouštěčkami:))) A na zkoušce chovnosti ho pan Karban několikrát měřil na délku a nevěřícně kroutil hlavou, že prý to není možné:) Erik nebyl kvadrát a rozhodně ho neporušoval pouhými dvěma centimetry:))
Miloval svoje psí kamarády, procházky a poznal nejen všechny kladenské lesy, ale i pražskou zoo a Okoř, kam jsme jezdili s Evou a taková ta psí místa. Právě s Erikem jsem poprvé přišla na Pravdu, nejkrásnější zříceninu, na kterou se každý rok vracím. Jen jsem v té době neměla digitál a toho budu nadosmrti litovat. Tolik krásných zážitků a ani jedna fotka. Chce se mi brečet, jen si to uvědomím. Chce se mi brečet vlastně pořád, ta bolest je stále stejně nesnesitelná a asi nikdy nepomine. Erik zemřel jako 2.5 letý pes v nejlepší kondici a já si to nikdy neodpustím.
Bylo to pár sní před Vánoci a my, "boxerklub Kladno", jsme se vydali na předvánoční procházku. A protože spoluvenčitelky, zaměstnané pejskařky, nemohly nerespektovat pracovní dobu, chodily v 5 večer. My se k nim přidávali ne zas tak často, ale na vánoční procházce jsem přece nesměli chybět. Ten den to dokonce i vyhovovalo, protože jsem musela dopsat seminárku, a tak jsem jí narychlo smolila před procházkou, že to nevadí, že nejdeme hned, vždyť přece pak to bude ještě lepší, když vyrazíme s Dikem a Nikou. Erik se strašně těšil ven, přímo mě otravoval s gumovým ježkem v hubě a prosil mě, abychom už konečně šli něco dělat. Hrozně moc se těšil ven. Ten večer se psi přivítali jako pokaždé nadšeně. A my se rozešli do potemnělého lesa, jako vždy stejnou trasu. Celou dobu mě napadalo, že bychom mohli změnit směr a uhnout z hlavní cesty, jít jinudy, ale nic jsem neřekla, zbytek výpravy nadšeně klábosil o vánočních přípravách a já je jenom mlčky poslouchala. Na půli cesty, na úseku , který vede pod tratí mi došlo, že psi jsou fuč. Nemohli být pryč dlouho, sotva vteřinu, protože jsem po nich neustále koukala a kontrolovala je. Zjistila jsem, že Dik s Erikem lezou nahoru do svahu, ke kolejím a začala přivolávat, co kdyby náhodou něco jelo. Přišel Dik a Erik, můj poslušní Eríček, kterého jsem vždycky hlídala jako oko v hlavě a který mi nikdy nikam neutekl a už vůbec ne na téhle cestě, byl pryč. Neslyšela jsem ani cinkání obojku a nechápala, co ho mohlo tak zaujmout, začala jsem volata volala jako šílená. Štvalo mě, že si ze mě pes dělá dobrý den a že nereaguje na banální povel Ke mně a do toho jsem přeci jenom neměla dobrý pocit z těch kolejí, co kdyby něco jelo. Vůbec jsem netušila, že se vlak skutečně blíží. Nakonec projel okolo. Erika jsme našli po zoufalém hledání vedle trati, ležel na boku a neměl na sobě ani škrábanec. Podle pohohy, směru a místa, na kterém leželo jeho tělo a podle boule od nárazu bylo jasné, že pod vlak skočil. Neskočil pod něj, protože jsem ho volala a on by se snad chtěl vracet z opačné strany ke mně. Stál na té samé straně kolejí jako já, na té bezpečné a když se vlak přiblížil, on skočil proti němu. Do dneška si si to neodpustím. Přišla jsem o všechno a celé ty dlouhé minuty ani nevěřila, že se to skutečně mohlo stát. Nikdy bych tomu nevěřila, vždyť na Eríčka byl spoleh, nikdy mi za ničím neutekl a nikdy se neztratil. Vždy si hlídal paničku a panička si hlídala jeho a po téhle cestě jsme chodili dva roky, na téhle cestě si naši psi hráli a dováděli, na téhle cestě jsme nafotili ty nejkrásnější psí skupinky a fotky a po téhle cestě bylo vždy radost jít a pozorovat, jak psi šťastně řádí na poli a v trávě. Nikdy si neodpustím, že jsem z něj na tu nepatrnou vteřinu spustila zrak, že jsem nenavrhla jinou trasu a že jsem mu slibovala pěknou procházku, jen až dopíšu tu práci, že mě prosil a už už chtěl být venku...
Snad si na mě Eríček i někdy vzpomene, protože pro mě bude vždycky PRVNÍ, nejen pořadím a snad mi odpustí, když já sobě ne.
 
 
 
  
 
  
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
  
Vzpomínáme...
TOPlist